Den první
Vyrážíme brzy ráno z Plzně v pěti lidech s obytným transitem z Plzně. Přes Mnichov a Brennerský průsmyk sjíždíme do Vippitena, kde se přesedá na kola. Začínáme výjezdem na Jaufenpass 2092 m n.m. Počasí perfektní, výhledy také. Silnice mírně rozbitá a docela dost provoz. Po nádherném sjezdu odbočujeme v městečku Leonhard doprava, ačkoliv na ubytování by to stačilo rovně a z kopce. Vpravo nás totiž čeká 7. nejvyšší silniční sedlo, a to Passo di Rombo či německy Timmelsjoch 2507 m n.m. Stoupání začíná údolím, kde se občas silnice stočí serpentinami do stráně, dokonce je to chvílemi i po rovině. Závěrečný kopec ale opustí říčku a stočí se vlevo do stráně. Zbývá 9 km tj. určitě přes hodinu šlapání. Naštěstí je všude dost vody. Za poslední serpentinou následuje docela dlouhý tunel a za ním už jen do mírného kopce dojezd na sedlo. Nahoře je informační centrum. Po kochání a focení sjíždíme zpátky a pokračujeme do perfektního kempu v Saltusiu. Nastoupali jsme cca 3500 m!
Den druhý
Po přeci jen náloži z prvního dne a očekávané trase dne dalšího jsme si udělali "odpočinkový" den. Sjeli jsme z kempu do Merana odkud jsme vystoupali na přilehlý hřeben kde se silnice dlouhou dobu "houpala" cca ve výšce 1300 m n.m. Výhledy byly super. Slunce pálilo a my se koukali do údolí, kudy, žer se to budeme vracet. Přes Verano a Vallesinu jsme sjeli krásným sjezdem do Terlana. Odtud nás čekala pohodová cyklostezka podél řeky Elsch a hlavně jablečných plantáží (byly výborný). Po projetí Merana náš čekalo stoupání zpátky do kempu.
Den třetí
Ráno jsme naložili věci i sebe do auta a přejeli do obce Prato allo Stelvio. Název obce napovídá, že nás čekala dvojka z top kopců - Passo Stelvio 2758 m n.m. na tento kopec vedou tři cesty. My jsme se rozdělili a ti, co už jeli asi nejzajímavější stoupání přes Trafoi se vydali do Švýcarska a přes Münster a Umrailpass 2501 m n.m. (9. kopec) přijeli na Stelvio z druhé strany. Prvovýstupáře čekala Stelviová klasika s monumentálním závěrečným stoupáním. Po té, co jsme se nahoře sešli jsme si dali sjezd zpátky k autu a autem vyjeli nahoru na Stelvio zpátky. Dohodli jsme se totiž, že přespíme nahoře a ráno půjdeme pěšky do 3000 m n.m. na východ slunce.
Den čtvrtý
Budíček před pátou, baterky a snídani do ruky a vydali jsme se cestou i necestou ke stanici lanovky ve 3000 metrech. Došli jsme s asi desetiminutovou rezervou a tak jsme v klidu a pohodě (a v zimě) vyčkali až se ta žlutá koule přehoupne přes vrcholy Alp. Byl to silný zážitek. Ne tak silný, ale také zážitek, bylo vidět jak japonce odváží rolbou lyžovat na ledovec. Když jsme sešli k autu čekal nás sjezd na kolech druhou stranou Stelvia do Bormia. Z Bormia jsme pak stoupali na vrchařskou šestku - Passo di Gávia 2618 m n.m. Po poslední vesnici Sv. Kateřině se silnice významně zúžila i postavila a začalo závěrečné stoupání. Na sedle je občerstvení, spoustu lidí a tak na sebe čekáme v pohodičce. Následně nás čekal sjezd zpátky do Bormia a pokračování dále na ubytování v Sondalu. Večer jsme si četli různá prohlášení o vražednosti vražedného stoupání Passo Mortirollo, protože jsme se na něj fakt těšili.
Den pátý
Ráno jsme vyjeli z kopce a údolím se dostali až do obce Mazzo di Valtellina, kde TO začíná. TO = Passo Mortirollo 1852 m n.m. Marco Pantani tu kdysi udělal rekord. Ten obhájil tím, že mu tam nešla zařadit 24-ka, tak musel roztoči předposlední pastorek :-). My tam máme kompakty a vzadu zubů jako v puse, a jsme za to rádi. Silnička je to úzká, obslužná pro místní, která se stala slavnou. V desáté serpentině má Marco památník, tak se hodně a dlouho fotíme. Je to mýtické místo. Dojezd na vrchol už tak prudký není. Na vrcholu se v naší skupince odehrála hezká scénka. Původní plán byl přejet Mortirollo a přes Passo Aprica a Tirano se vrátit do našeho údolí a tím vystoupat až do kempu. Jenže komu by se chtělo dojíždět posledních 30 km do kopce. A tak byla nabídnuta a ostatními svobodně přijata alternativa přidat si 30 km v délce a 1 km ve výšce a vrátit se na bydlení z kopce. Bonusem nám byla příležitost zdolat Passo di Gávia i z druhé, asi hezčí, strany. A tak jsme jeli. Cestou jsme si dali výbornou pizzu a hurá nahoru. V sedm večer jsme byli nahoře, nikde ani noho (jaká změna oproti včerejšku). Pak nás čekal známý sjezd a dojezd na bydlení. Bylo to krásné, bylo toho dost. Máme na co vzpomínat :-).
Den šestý
Ráno jsme se sbalili a na kolech vyrazili z kopce do Tirana. Zde 450 m nad mořem začíná 35 km dlouhý kopec, který končí na Passo Bernina 2330 m n.m. Tj.skoro 1900 m nastoupat. Chvíli za Tiranem se přejíždí do Švýcarska, což je okamžitě poznat jak na kvalitě silnice tak na uklizenosti všeho kolem. Možná i vodu v jezerech mají modřejší :-). Výjezd na Berninu má bonus v možnosti obdivovat technickou krásu železniční trati pro Berninaexpres, který z Tirana vystoupá také až nahoru na sedlo. Trasa vlaku po silnicích uvnitř obcí, 360° viaduktem, serpentinami ve strání ad. je úchvatná. Určitě je to zážitek i ve vlaku. My ale ve velkém dusnu šlapeme "furt nahoru". Před koncem dusno končí......kapkami a deštěm. Nahoře se tedy každý fotí zvlášť a scházíme se v blízkém občerstvení. Sjezd ke Sv. Mořici s díky odmítáme, nakládáme a valíme domů.
Závěr
Nastoupali jsme přes devět kilometrů! Zdolali dvě dvouapůltisícovky, pět dvoutisícovek a Mortirollo.
Počasí, silnice, místní, ubytování, parta, auto, kola, jídlo - všechno super. Jedinou kapkou výpravy bylo zjištění a levné plášťové karbonové ráfky z číny nejsou do hor. Ale měli jsme náhradní kola, takže vlastně no problem :-)
